National Memorial Day-Historická bolest postupuje vpřed

V chladných letech, v den národní veřejné oběti, ve jménu země, pamatujte na zemřelé a važte památce hrdinských duchů.Starobylé město Nanjing, procházející peripetiemi historie, zažilo rituál, který v historii nebyl k vidění.Ráno 13. dne se vůdci strany a států zúčastnili národní vzpomínkové ceremonie, která se konala v Pamětní síni obětí masakru v Nanjingu japonskými útočníky.

Nejde o kvašení národního cítění, ani o mumlání historických křivd, ale spíše o tíhu legislativy, důstojnost obětí a armády a prezentaci hlavních problémů země.

Pokud je vzpomínka kvůli vzpomínkám, které nelze zapomenout, pak veřejná oběť pochází z bolesti, kterou nelze vymazat.Historie sahá až do 13. prosince před 77 lety.Od 13. prosince 1937 do ledna 1938 japonské jednotky vnikly do města Nanjing a šest týdnů prováděly tragickou masovou vraždu mých neozbrojených spoluobčanů.Krutost zvěrstev a zármutek z katastrofy, stejně jako v Mezinárodním vojenském tribunálu Dálného východu, když soudce požádal amerického profesora historie Bedese, aby odhadl počet masakrů, s obavami řekl: „Masakr v Nanjingu zahrnoval takový široký rozsah.Nikdo to nedokáže úplně popsat."

Masakr v Nanjingu není katastrofou pro město, ale katastrofou pro národ.Je to nezapomenutelná bolest v hlubinách historie čínského národa.Neexistuje žádná historická scéna, kterou by bylo možné ignorovat, a neexistuje žádná alternativní rétorika, kterou by bylo možné ovlivnit.Z tohoto pohledu je proměna rodinného a městského smutku v národní smutek hlubokou vzpomínkou na hlubokou katastrofu, rozhodnou obhajobou národní důstojnosti a výrazem lidského míru.Takový národní narativní postoj není jen dědictvím a soudem dějin, ale také výrazem a pevností reality.

Samozřejmě to není jen země, která využívá historické bolesti národa k tomu, aby zprostředkovala probuzení národní paměti a vyjádřila svůj postoj k mezinárodnímu řádu.Stejně jako památníky jsou pro lepší začátek, veřejné oběti slouží k tomu, aby se kupředu v bolestech dějin.Kdo zapomene historii, onemocní na duši.Pro člověka, jehož duše je nemocná kvůli zapomenutí historie, je obtížné prozkoumat cestu růstu v lineárním vývoji dějin.To platí i pro zemi.Nosit bolest v historické paměti neznamená podněcovat a pěstovat nenávist, ale jít pevně vpřed v bázni před dějinami, k pozitivnímu cíli.

Bolest dějin je konkrétní a skutečná, jen proto, že lidé, kteří ji nesou, jsou konkrétní a skuteční jedinci.V tomto ohledu je subjektem, který v bolestech dějin postupuje vpřed, každý občan země.A to je vlastně emotivní výraz, který Národní památný den vrhne.Nápojová oběť v podobě Národního pamětního dne ukazuje, že abstraktní země byla personifikována a vůle, přesvědčení a emoce země se mísí s obyčejnými lidskými pocity.To také každému z nás připomíná, že můžeme překonat jednotlivce, rodiny a malé kruhy, stejně jako emoce krve, sociálních kruhů a venkovských oblastí.Jsme jeden celek, jsme spolu v smutku a je naší společnou odpovědností a povinností vyhnout se opakování historických tragédií.

Nikdo nemůže zůstat mimo historii, nikdo nemůže překročit historii a nikdo nemůže být vyloučen z „nás“.Touto osobou může být historický bagrista, který neustále přidává jména pro civilní zeď nářků, nebo metař, který stírá prach z pomníku;tato osoba může být volajícím po uvedení Národního památného dne do vize země, nebo to může být kolemjdoucí v tichosti na Národní památný den;touto osobou může být právní pracovník, který chrání lidská práva utěšitelek, nebo dobrovolník, který vypráví historii v pamětní síni.Každý, kdo soustavně zhušťoval a inspiroval národního ducha, pěstoval a urychloval občanský temperament v bolestech dějin, je aktivním přispěvatelem k rozvoji země a uskutečňování národního blahobytu a je historickou zkušeností a vhledem hodným ocenění. .